Právo na úhradu za plnění veřejně prospěšných funkcí vlastnictví

JUDr. Ing. MARTIN FLORA, Ph.D.

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Fakulta lesnická a dřevařská

Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky

Zemědělská 3

613 00 Brno

Tel.: (MZLU – ústředna) * 545 131 111

Tel.: (Advokátní kancelář Brno) 541 212 872

Fax: (Advokátní kancelář Brno) 541 213 156

E-mail: (Advokátní kancelář Brno) flora@justicia.org

Název příspěvku na shora uvedené téma by měl končit spíše otazníkem, neboť primárním cílem autora při jeho zpracování bylo zjistit, zda český právní řád vůbec právo na úhradu za plnění veřejně prospěšných funkcí vlastnictví lesů zakotvuje nebo alespoň zmiňuje a teprve v případě kladné odpovědi přistoupit k popisu obsahu takového práva a jeho vztahů a vazeb na jiné právní instituty.

Úvahy o tom, zda vlastníkům některých věcí má být placeno za to, že udržují tyto věci v určitém stavu a kvalitě sloužícím ve zvýšené míře veřejnému zájmu či veřejným statkům (voda, vzduch), se objevily prakticky paralelně s úvahami o tom, jak do systému tržních sil zabudovat a zahrnout jednání vlastníků spočívající naopak ve využití věcí způsobem, který je veřejnému zájmu či veřejným statkům na újmu. Úvahy tohoto typu měly zpočátku výsostně ekonomický charakter a vycházely ze závěru, že zlepšení či zhoršení stavu veřejných statků či poškozování veřejného zájmu nebo naopak služba tomuto zájmu mají nezpochybnitelné ekonomické důsledky ve sféře jednotlivců, kteří veřejné statky využívají nebo jejichž soukromý zájem se shoduje se zájmem veřejným, aniž by však ekonomické důsledky byly způsobilé stát se předmětem směny. Pro označení těchto jevů začala ekonomie používat pojem „externality“, které následně definovala takto: „Externalita se objevuje tehdy, když výroba nebo spotřeba jednoho subjektu způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům, aniž by ti, kteří způsobili náklady či získali příjmy, za ně platili.“

Podle toho, zda dochází ke vzniku nezamýšlených nákladů nebo výnosů, pak ekonomická teorie rozdělila externality na pozitivní a negativní. V případě pozitivních externalit činnost jednoho subjektu přináší prospěch jinému subjektu, který náklady s ním spojené nemusí hradit. O negativních externalitách hovoříme tehdy, pokud činnost jednoho subjektu přináší náklady jinému subjektu, které mu nejsou hrazeny, a on z nich současně nezískává žádnou výhodu.

Teprve následně, „v závěsu“ za ekonomikou, reagoval na výskyt externalit právní řád. Jeho reakce byla do značné míry právě výsledkem doporučení ekonomů, kteří za nejúčinnější cestu ke zmírnění či odstranění externalit jako tržního selhání považovali vnější zásah zákonodárce.

Jako první se v této souvislosti stala předmětem zájmu zákonodárce problematika externalit negativních. To je patrně přirozeným důsledkem skutečnosti, že odpovědnost za zhoršení stavu veřejných statků a za vznik škod na veřejném zájmu byla přičítána státu; od státu pak bylo současně požadováno, aby zajistil nápravu. V České republice to lze doložit poukazem na způsob, jakým byly při tzv. velké privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. Vypořádávány staré ekologické zátěže, kdy byla pravidelně, v případě zjištění ekologické zátěže, sjednávána sleva z kupní ceny. Jiným příkladem byl tlak vlastníků lesů poškozených imisemi vyvíjený na stát za účelem poskytnutí úlev a finančních příspěvků, který se promítl jednak do formulace § 10, odst. 2 lesního zákona přiznávajícího vlastníkům lesů zařazených do pásem ohrožení A a B osvobození od daně z nemovitostí, jednak do § 46, odst. 1 písm. d) téhož zákona, podle kterého stát podporuje hospodaření v lesích finančními příspěvky poskytovanými mj. na opatření k obnově lesů poškozených imisemi a lesů chřadnoucích vinou antropogenních vlivů.

Vedle těchto dílčích řešení současně existovala snaha po přijetí obecné právní úpravy zohledňující existenci negativních externalit a „zatahující je“, alespoň zčásti, do systému tržních sil. Ta našla v ČR vyústění v některých ustanoveních zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. V první řadě byla v § 18, odst. 1 zákona každému, kdo svou činností znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí, nebo kdo využívá přírodní zdroje, stanovena povinnost na vlastní náklady zajišťovat sledování tohoto působení a znát jeho možné důsledky. Dále byl definován pojem „ekologické újmy“ jako „ztráty nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“ (§ 10 zákona) se současným stanovením povinnosti původce ekologické újmy k její náhradě v § 27, odst. 1 zákona („Každý, kdo poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil ekologickou újmu, je povinen obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části. Není-li to možné nebo z vážných důvodů účelné, je povinen ekologickou újmu nahradit jiným způsobem (náhradní plnění); není-li to možné, je povinen nahradit tuto újmu v penězích. Souběh těchto náhrad se nevylučuje. Způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti stanoví zvláštní předpis“). § 31 zákona pak připouští možnost použít za účelem omezení vzniku negativních externalit další ekonomické nástroje: „Za znečišťování životního prostředí, případně jeho složek a za hospodářské využívání přírodních zdrojů platí fyzické nebo právnické osoby daně, poplatky, odvody a další platby, stanoví-li tak zvláštní předpisy.“

Lze konstatovat, že přijetím zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, převzal náš právní řád princip „platí znečišťovatel“, který tvoří jeden z nosných principů práva životního prostředí Evropských společenství, kde je zakotven do čl. 130r, odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství („Politika Společenství ... je založena na zásadě náhrady škody znečišťovatelem“).

Z hlediska právního je ovšem zcela zásadní, že možnost státu regulovat činnost soukromých osob s cílem omezit množství vznikajících negativních externalit, má svou jednoznačnou ústavně-právní oporu, a to jednak v čl. 7 Ústavy ČR („Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“), jednak a zejména v čl. 11, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (výkon vlastnického práva „nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“) a v čl. 35, odst. 3 („Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“) Ústavní pořádek ČR jinak řečeno předpokládá, že činnost, která má za následek vznik negativních externalit, může být realizována pouze v mezích, které zákonodárce stanovením přípustné míry znečištění označí jako přijatelné. Tyto meze jsou stanoveny pro každou ze složek životního prostředí zvlášť ve speciálních předpisech upravujících způsoby nakládání s nimi – pro využití vod jsou zakotveny v zákoně č. 254/2001 Sb., vodním zákoně, pro využití ovzduší v zákoně č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, pro využití lesů v zákoně č. 289/1996 Sb., lesním zákoně, a i možnost jejich využití může být spojena s povinností odvádět finanční prostředky do veřejných rozpočtů.

Funkce lesa byly ovšem zákonodárcem v § 2, písm. b) lesního zákona definovány jako „přínosy podmíněné existencí lesa“, což předznamenává, že veřejně prospěšné funkce lesů jsou spojeny s externalitami pozitivními. Pro ty nelze shora popsaný právní režim bez dalšího použít, ačkoliv jejich „zatažení“ do systému tržních sil je gentlemanským závazkem ČR vyplývajícím z „Právně nezávazného autoritativního prohlášení k zásadám celosvětové dohody o obhospodařování, ochraně a trvale udržitelném rozvoji všech typů lesů“ jako smluvního dokumentu přijatého v rámci jednání Konference OSN o životním prostředí a rozvoji konané v roce 1992 v Rio de Janeiro („Jak v jednotlivých zemích, tak na mezinárodní úrovni by mělo být podporováno začleňování environmentálních nákladů a zisků do systému tržních sil a mechanismů za účelem ochrany lesů a jejich trvale udržitelného rozvoje.“). Zatímco totiž právní úprava výkonu činností vedoucích ke vzniku negativních externalit je postavena na omezování činnosti soukromých subjektů negativně se promítající v životním prostředí a na principu „platí znečišťovatel“ (provázeným principem „inkasuje veřejná moc“), měla by právní úprava činností majících za následek vznik pozitivních externalit vycházet z principů opačných, tj. z principu podpory „produkce“ pozitivních externalit a z principu „za pozitivní externality se původci platí“. Ani jeden z nich ovšem nemá přímou a bezrozpornou oporu v ústavním pořádku ČR, podobající se alespoň vzdáleně úpravě zmíněné v souvislosti externalitami negativními.

Každý, kdo se pokusí v rámci ústavního pořádku ČR nalézt ustanovení, z nichž by bylo možné existenci některého z obou principů dovodit, totiž narazí na jiná dvě pravidla směřující koncepčně zcela opačným směrem. První z nich je obsaženo v čl. 11, odst. 3 věta první Listiny základních práv a svobod v sentenci „Vlastnictví zavazuje“, druhé z nich pak v témže článku Listiny, v odstavci 4: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. Je zřejmé, že obě pravidla mají s pozitivními externalitami spojenými s existencí lesa přímou souvislost, obě však namísto nároku na podporu předpokládají zákazy a omezení a namísto o právu na platbu za poskytnutí pozitivní externality hovoří maximálně o náhradě za omezení vlastnického práva – zásada sociální vazby vlastnictví („vlastnictví zavazuje“) dokonce implicitně předpokládá, že vlastnictví bude užíváno ve prospěch ostatních (tj. bude produkovat pozitivní externality) zcela bez právního nároku na jakoukoliv platbu, neboť jistá míra služby veřejnému zájmu je součástí vlastnického práva. Právo na úhradu za poskytování pozitivních externalit tak (spojíme-li obě pravidla dohromady) vzniká pouze tehdy, pokud k poskytnutí externality dojde nuceným omezením vlastnického práva způsobem obdobným vyvlastnění.

Bohužel platí, že hranice mezi sociální vazbou vlastnictví a nuceným omezením vlastnického práva je vymezena velmi nejasně a v různých státech světa je vedena po různých v čase se měnících trajektoriích s cílem minimalizovat pnutí mezi zájmem vlastníků lesa a zájmem správce veřejných financí. Přesto je nutné, máme-li stav na poli plateb za poskytování pozitivních externalit v lesním hospodářství zmapovat, pokus o vyznačení hranice mezi oběma podniknout. Jako vhodné východisko se přitom jeví odlišení mimoprodukčních funkcí sdružených a řízených.

S jistou mírou zjednodušení můžeme konstatovat, že ten rozsah mimoprodukčních funkcí lesů, který je spojen s prostou existencí lesa a s funkcí produkční (ve smyslu tzv. teorie úplavu), tedy mimoprodukčních funkcí sdružených, a všech z toho plynoucích pozitivních externalit, je součástí sociální vazby vlastnictví. Dochází-li však k omezení vlastnického práva v typické podobě, což platí pro v případě mimoprodukčních funkce řízených, tj. v situacích, kdy jsou vlastníci lesů povinni něco strpět, něčeho se zdržet nebo něco konat, aniž by tato aktivita (popř. pasivita) byla nutně v souladu s chováním, kterého by se jinak sami dopouštěli v přirozené snaze po maximalizaci užitku ze svého majetku, jde o nucené omezení s charakterem vyvlastnění a s povinností státu k poskytnutí náhrady. Naznačenou hypotézu je možné podpořit odkazem na právní režim plnění funkce přírodně-ochranářské spojené s omezením hospodaření, kde je právo na poskytnutí náhrady zakotveno do § 58 zákona č. 114/1992 Sb., či na právní režim plnění jiných mimoprodukčních funkcí lesa v lesích ochranných a zvláštního určení, pro které byla přijata odchylná opatření podle § 36, odst. 1 lesního zákona, zaručujícího současně právo vlastníka na náhradu zvýšených nákladů.

Existující judikatura pak při hledání mezí sociální vazby vlastnictví poskytuje další zpřesňující stanoviska. Na prvním místě v této souvislosti zasluhují pozornost rozhodnutí tuzemského Ústavního soudu, z jejichž širokého spektra je nezbytné upozornit alespoň na nález č. I ÚS 35/94, v němž se Ústavní soud vyslovuje konkrétně k problematice omezení vlastnického práva z titulu ochrany kulturních památek (tedy omezení z titulu jistého veřejného zájmu), když uvádí: „prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Výše a způsob náhrady jsou dány povahou věci, zejména odvisí též od výše nákladů, jimiž údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údržby nemovitosti. Fakultativní povaha formulací o možnosti poskytnout příspěvek je podřízena generelní úpravě Listiny základních práv a svobod. Proto majitel chráněné nemovitosti nemůže sice žádat náhradu bez zjištění konkrétních potřeb předem, může se však odvolat na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zjistí-li v případě reálně definovatelných konkrétních nákladů neochotu státu přispět na takovou údržbu, jež je v obecném zájmu uchování kulturní památky a poté co vyčerpal opravné prostředky. Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník současně vázán čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví zavazuje a že ho nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem. Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrž jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údržbu kulturní památky, vlastníku vznikají.“

Pravidlo „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze za náhradu“, ani sociální vazba vlastnictví nejsou (a nikdy nebyly) specifiky českého práva. Původ sociální vazby vlastnictví jako teoretické koncepce bývá spatřován ve francouzské a německé právní vědě, když posledně jmenovaná dokonce přispěla k zakotvení sociální vazby do čl. 152 tzv. Výmarské ústavy z roku 1919. Tam použitá formulace byla v prakticky stejné podobě převzata do čl. 14, odst. 2 Základního zákona Spolkové republiky Německo, který zní takto: „Vlastnictví zavazuje. Jeho užívání má zároveň sloužit obecnému blahu.“ Právě uvedené ustanovení posloužilo patrně jako zdroj inspirace českému ústavodárci při tvorbě čl. 11, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S výslovnou zmínkou o sociální vazbě vlastnictví se setkáme i v čl. 42, odst. 2 Ústavy Italské republiky: „Soukromé vlastnictví se uznává a zaručuje zákonem, který stanoví způsoby jeho nabytí, výkonu a meze za tím účelem, aby byla zajištěna sociální funkce vlastnictví a aby bylo učiněno přístupným všem“. Nejde však jen o tyto státy – sociální vazbu vlastnictví můžeme objevit i v Rakouské republice, kde je vtělena do § 364, odst. 1 Obecného zákoníku občanského, podle kterého je „výkon vlastnického práva možný pouze za předpokladu, že není zasaženo do práv třetí osoby, ani nejsou překročena omezení stanovená zákony k zachování a podpoře obecného blaha“.

Pravidlo „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva jen za náhradu“ je v právních řádech uvedených států zakotveno rovněž (což již není tak překvapivé s ohledem na jejich delší liberální tradici), a to na stejné úrovni předpisů z hlediska právní síly. V SRN se k tomuto principu vyjadřuje čl.14, odst. 3 Základního zákona: „Vyvlastnění je přípustné pouze za účelem zajištění blaha společnosti. Smí být provedeno jen zákonem nebo na základě zákona, který upraví způsob a rozsah odškodnění. Odškodnění je určeno po spravedlivém uvážení zájmů společnosti a zúčastněných osob. K určení výše odškodného lze se ve sporném případě obrátit na řádné soudy.“ V Itálii pak tento princip vyplývá z čl. 42, odst. 3 Ústavy: „V případech stanovených zákonem může být soukromé vlastnictví z důvodu veřejného zájmu za náhradu vyvlastněno.“ Stejně tak ani v Rakousku nenechává právní řád problematiku vyvlastnění bez povšimnutí a věnuje mu celý § 365 Obecného zákoníku občanského.

Obdobné formulace jsou ostatně společné pro všechny signatářské státy Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž Dodatkový protokol č. 1 k Evropské úmluvě (který je její nedílnou součástí) v již jednou částečně citovaném čl. 1 stanoví následující: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut“.

Zásada sociální vazby vlastnictví však není omezena jen na Evropu a pro ni typický tzv. kontinentální systém práva. Existuje i ve státech spadajících do systému práva angloamerického, zejména ve Spojených státech amerických, a to vedle principu, že soukromý majetek může být vyvlastněn pouze za náhradu na základě řádného soudního procesu, který je zakotven v pátém dodatku Ústavy USA, a principu, podle nějž nemá žádný stát Federace právo vydat nebo provádět zákon, který by jej opravňoval zbavit jakoukoliv osobu majetku bez řádného soudního procesu, zakotveného ve čtrnáctém dodatku téže ústavy. Sociální vazba vlastnictví, byť není expressis verbis vtělena do žádného předpisu, je zde dokonce odůvodněna ústavně právní argumentací velmi podobnou té, která je aplikována v Evropě. Ve vztahu k vlastníkům lesa je tato argumentace především produktem soudních sporů vyvolaných v souvislosti s předpisy omezujícími možnosti vlastníků nakládat s lesem dle jejich uvážení, které byly přijaty v řadě států USA po druhé světové válce; regulace se týkala většinou těžby dřeva, zalesňování holin, záměrného vypalování, výstavby cest a užívání chemických přípravků i v privátních lesích – např. v Kalifornii byl v roce 1973 přijat „Z’berg – Nejedly Forest Practice Law“, v Oregonu v roce 1971 „Oregon Forest Practice Law“, v Massachusetts v roce 1982 „Massachusetts Forest Cutting Practices Law“, v Marylandu v roce 1977 „Maryland Seed Tree Law“ atd.. Primární odůvodnění zásahů státu do práv vlastníků je zde čerpáno z právní zásady, vycházející z anglického Common Law, podle níž „společnost může prostřednictvím svých tzv. pořádkových pravomocí v zájmu veřejného blaha omezit svobodu, s níž vlastníci užívají svou půdu a její zdroje“. V této souvislosti byl vyjádřen názor, že ačkoliv regulace použitím pořádkových pravomocí může snížit tržní hodnotu lesa nebo omezit jeho produkční schopnost, nejde o opatření s charakterem vyvlastnění, a není tedy nutné poskytnout finanční náhradu. Tento názor byl později potvrzen i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu USA, zejména rozhodnutím v případu, který je v tomto ohledu označován za stěžejní – ve sporu State vs. Dexter. V něm soud blíže definoval pořádkovou pravomoc státu, když uvedl: „Edmund Burke kdysi prohlásil, že mezi bývalými, současnými a budoucími pokoleními existuje cosi jako velká nepsaná smlouva. My žijící zanecháváme svým dosud nenarozeným potomkům obrovský finanční dluh. Je to asi nevyhnutelné, ovšem jde o dluh námi způsobený a my jej vytváříme teď, v době, v níž žijeme, a ve svůj bezprostřední prospěch. Zmíněná nepsaná smlouva nás však zavazuje, abychom budoucím generacím zanechali něco více než dluhy a ochuzené přírodní zdroje. Je nade vší pochybnost, že tam, kde v tomtéž čase mohou být přírodní zdroje buď využity nebo zachovány pro potřeby budoucích generací, si to, co bychom mohli nazvat „ústavní etika“, žádá, abychom se rozhodli pro druhou z možností.“ Soud dokonce odmítl uznat nárok vlastníka, který se cítil být omezen ustanoveními přijatého zákona, na finanční náhradu za základ ústavní stížnosti, když uvedl: „Nezřídka se stává, že zákony, přijaté v rámci pořádkové pravomoci státu na podporu některých cílů, způsobují v jednotlivých případech komplikace, vyvolané určitými zvláštními okolnostmi; sama tato skutečnost však nemůže být předmětem ústavní námitky“.

Pro analýzu právního stavu v oblasti práva vlastníků na náhradu za poskytování pozitivních externalit je ovšem důležitější než výsledky mezinárodní komparace práva zjištění, že ze zásady „sociální vazba je zadarmo, platí se pouze za nucené omezení s charakterem vyvlastnění“, vychází i nejvýznamnější tuzemské právní předpisy upravující způsob hospodaření v lesích, jako je lesní zákon a jej provádějící vyhlášky a zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Lesní zákon dokonce koncepčně vychází z myšlenky, že základní míra povinností, kterou sám ukládá všem vlastníkům (např. omezení velikosti holé seče, zákaz snižování zakmenění pod 0,7 apod.), odpovídá v zásadě rozsahu sociální vazby a charakter nuceného omezení vlastnického práva blížícího se vyvlastnění mají pouze povinnosti speciálně ukládané vlastníkům individálními rozhodnutími (§ 11, odst. 3, § 24, odst. 2 či § 36, odst. 1 lesního zákona). Jinak řečeno, poskytování pozitivních externalit je spojeno s nárokem na platbu ze strany státu pouze tehdy, pokud se neobejde bez zvláštního a individualizovaného omezení vlastníka.

V tomto smyslu hraje zásada sociální vazby vlastnictví roli ústavního pravidla schopného účinně blokovat pokusy o „internalizaci“ pozitivních externalit plynoucích z existence sdružených funkcí lesa. Na odvrácení pokusů vlastníků zakotvit právo na platbu za prosté zachování lesa jako zvláštního typu majetku totiž může být použit argument „je vaší ústavní povinností a současně imanentní součástí vašeho vlastnického práva váš lesní majetek zachovat a pečovat o něj alespoň způsobem, který lesní zákon označuje za minimální standard, aniž by vám vznikal nárok na jakoukoliv úhradu.“

Na druhou stranu je však zřejmé, že pravidlo bezplatnosti sociální vazby nelze interpretovat jako ústavodárcův zákaz právo vlastníků na platbu za poskytnutí pozitivních externalit do právního řádu zakotvit. To je možné dokumentovat na příkladu zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, který výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů poskytuje záruky návratnosti investic a přiznává právo prodat vyrobenou elektřinu po dobu 15 let za předem známou a pevně stanovenou cenu. Sám zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ostatně v § 32 připouští, aby zvláštní předpisy stanovily, kdy mohou být právnické nebo fyzické osoby, které chrání životní prostředí nebo využívají přírodní zdroje v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, zvýhodněny úpravami daní a odvodů nebo poskytováním úvěrů a dotací. Vlastníci lesů však bohužel nejsou v právní situaci producentů elektřiny z obnovitelných zdrojů, neboť postrádají to, co je základem všech nároku výrobců „zelené“ elektřiny – právní předpis Evropského společenství. Nebylo-li by směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES ze dne 27. září 2001 o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií, nebylo by patrně ani zákona č. 180/2005 Sb.

Dá se konstatovat, že přes veškeré výhrady k množství regulujících pravidel vznikajících na půdě Evropské unie je právě přijetí jednotné unijní či ještě lépe mezinárodní úpravy náhrady za poskytování pozitivních externalit vlastníky lesů reálnou cestou k tomu, jak právo vlastníků na takovou náhradu zakotvit i do právního řádu České republiky. Možností, jak to učinit, je přitom několik, počínaje daňovými úlevami přes poskytování zelených bonusů známých ze zákona č. 180/2005 Sb. až po zapojení vlastníků lesů do systému obchodování s povolenkami k emisi skleníkových plynů.

Závěr

Les jako zvláštní typ majetku je díky svým funkcím, tj. přínosům plynoucím z jeho existence, poskytovatelem pozitivních externalit. Ačkoliv je snahou světového společenství zapojit je do systému tržních sil, předpokládá právní řád ČR, že vlastníkům lesů bude za poskytnuté pozitivní externality přiznáno právo na platbu pouze v případech, kdy je poskytnutí externalit spojeno s existencí tzv. řízených funkcí lesů. V případě funkcí sdružených, tj. při poskytování pozitivních externalit plynoucích z prosté existence lesů v rámci tzv. sociální vazby vlastnictví, náš ústavní pořádek právo na úhradu vlastníkům lesů nepřiznává. Současně však ústavodárce přiznání práva na náhradu za poskytování pozitivních externalit nezakazuje, což vedlo ke vzniku některých předpisů zakotvujících právo na úhradu poskytovaných pozitivních externalit pro jiné skupiny vlastníků (např. zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů), které by mohly být využity jako modely řešení.

Literatura:

Fic, J. - Tymrák, J. - Miánek, J. - Konek, E. - Brož, P. Zajišťování mimoprodukčních funkcí lesa, metody a nástroje ochrany veřejného zájmu v USA, Studie zpracovaná pro MŽP ČR, Brno, 1996, Spolek posluchaču fakulty lesnické a dřevařské, 124 s.

Filip, J. Ústavní právo České republiky (I. díl). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 393 s.

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 367 s.

Flora, M. Efektivnost právní normy jako nástroje lesnické poltiky v tržní společnosti. (Disertační práce), Brno: MZLU, 1997, 340 s.

Havlan, P. Vlastnictví státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 230 s.

Jančářová, I. Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí (vybrané otázky). vyd. Brno: 1997, Masarykova univerzita, 185 s.

Kolektiv. Trvale udržitelný rozvoj a konference o ochraně lesů (od Štrasburku po Lisabon) 1. vyd. Praha: Lesnická práce. 1999, 71 s.

Krečmer, V. Změny poslání lesů v soudobé společnosti a jejich odraz v lesnické politice. In: Je jen jedna Země – sborník referátů a diskusí z konference o trvale udržitelném obhospodařování lesů. Editoři: Krečmer, V., Vinš, B., Národní lesnický komitét a Česká lesnická společnost, Praha, 1995, s. 21 - 26.

Krečmer, V. Civilizační vývoj – zadání i problémy lesnické politiky. In: Lesnická práce, 75, 1996, č. 2, s. 39 - 41.

Krečmer, V. Lesy a veřejnost. In: Lesnická práce, 79, 2000, č. 12, s. 531 - 533.

Krečmer, V. Uplatňování veřejného zájmu na lesích všech druhů vlastnictví. In: Lesnická práce, 78, 1999, č. 10, s. 421 - 423.

Nießein, E. Waldeigentum und Gesellschaft. 1. vyd. Hamburg, Berlin: Paul Parey. 1980, 174 s.

Průchová, I. - Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 1998, 183 s

.

Rensa, P. Les jako předmět vlastnictví či veřejného zájmu? In: Lesnická práce, 79, 2000, č. 2, s. 48 - 50.

Samuelson, P. A. - Nordhaus, W. D. Ekonomie. 1. vyd., Praha: Svoboda, 1991, 1011 s.

Šišák, L. Postavení lesa ve společnosti. In: Bulletin Národního lesnického komitétu, 2, 1995, č. 4/5, s. 8 - 9.